Náš příběh

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem pod stromečkem našel svoje první „pořádné“ kolo – Superior 24".

Dodnes si pamatuju ten pocit. Málem jsem radostí vyskočil až do stropu.

Na tom kole pro mě přestaly existovat limity. Nebyl problém sednout a jet přes 100 km třeba až na Lysou horu. Projížděl jsem Valašské kopce křížem krážem, jezdil k babičce do Halenkova, vždy za doprovodu nejskušenějšího cyklisty a mého velkého vzoru - taťky… 
a aniž bych to tehdy tušil, začal jsem si budovat vztah ke kolu, který mě drží dodnes.

Vedle cyklistiky mě hodně formovalo ještě něco – modelařina.

Dokázal jsem u ní strávit hodiny a hodiny. Právě tam jsem si vybudoval cit pro detail, preciznost a trpělivost.

Vlastnosti, které se později ukázaly jako naprosto zásadní.

Můj děda byl náhradníkem na Závodě míru a zároveň člověk, který spravoval kola široko daleko.


Zajímavé je, že i když si ho moc nepamatuju,tak cítím že  cyklistika byla v naší rodině už dávno přede mnou.

A možná je to zvláštní, ale dodnes se mi pravidelně stává, že přijde zákazník, zastaví se a začne na něj vzpomínat.

A v těch chvílích mi dochází, že některé věci má člověk prostě v krvi.

Když jsem byl na učňáku, pořídil jsem si svoje první „dospělé“ kolo.

Stálo asi 2500 Kč, mělo přední mechanickou kotoučovku s přehazovačkou Shi… a já byl přesvědčený, že jezdím na závodním speciálu.

Dneska se tomu pousměju, ale tehdy to bylo všechno.

Ke kolům jsem měl vždycky blízko i z druhé strany – chtěl jsem jim rozumět. V době, kdy nebyla žádná videa, kurzy ani návody, jsem se učil metodou pokus–omyl.

Postupně za mnou začali chodit kamarádi a známí, ať se jim na kolo podívám.

Z „mrkni se na to“ se stalo „můžeš mi to opravit“… a najednou jsem měl v pokojíku víc kol než nábytku.
Zůstala postel, televize na stole… a všechno ostatní byl servis.

Dvanáct let v cykloprodejně mi přineslo opravdu moc...Zkušenosti, praxi, přehled...

Ale taky něco možná ještě důležitějšího – jasnou představu o tom, jak to dělat nechci.

Kola na servise opřená o sebe, neochota vůči zákazníkům, nadřazenost a neupřímnost - Tohle není má cesta.

Viděl jsem spoustu lidí v oboru, kteří dělají cyklistiku jen proto, že si myslí, že je to snadný byznys.

Ale bez vztahu, bez citu, bez vášně.

A přesně tohle nechci.

Pro mě musí mít každé kolo příběh. Každý zákazník musí cítit, že na tom záleží.

Zkusil jsem i pár závodů. A vždycky mě to bavilo.

Ale nikdy jsem neměl ambice honit výsledky.

Možná i proto, že čas, který jsem mohl věnovat tréninku, jsem dával do práce pro ostatní.

A trochu s nadsázkou – aby mohli vyhrávat mí zákazníci.

Velký zlom přišel, když jsem poprvé objevil značku Officine Mattio.

Poprvé jsem ji viděl v roce 2024 na ForBikes.

A bylo to jiné.

Nebyla to jen kola. Byl to příběh. Vášeň. Detail. Něco navíc, co se těžko popisuje, ale okamžitě to cítíte.

V roce 2025 jsme  a dodnes tomu nemohu uvěřit, navázali spolupráci a já měl tu čest stát se jedním z mála prodejců v České republice.

A pak přišel jeden z nejsilnějších zážitků – závod v Itálii. Granfondo, dnes známé jako L’Étape by Tour de France.

Jet na kole Officine Mattio v zemi, kde vzniklo… to byl moment, na který nezapomenu.

Dnes vím, že tohle není jen práce.

Je to cesta, která má hloubku.

Ať už stojím v dílně, komunikuji se zákazníky nebo prezentuji kola třeba na galavečeru VKV, vždycky se snažím předat víc než jen produkt.

Předat emoci.

Jedna z věcí, která mě dnes láká čím dál víc, je předávání zkušeností dál.

Workshopy pro mechaniky. Sdílení toho, co jsem se za ty roky naučil.

Protože věřím, že kvalitní řemeslo a poctivý přístup mají v dnešní době obrovskou hodnotu.

Tenhle příběh není o tom, jak jsem „něčeho dosáhl“.

Je o tom, jak jsem si našel cestu, která mě naplňuje.

Z kluka, který rozebíral kola v pokojíku, se stal člověk, který jimi žije každý den.

A to nejdůležitější?

Pořád mě to baví stejně jako na začátku.